Ściany szumów
vimeo - Ściany szumów
performance connecting sound and drawing.
audio cassette tape, wire, electro-acoustic devices, tools...
performed by jakub +mattěj frank
zus opava, czech republic, january 24 2014
,+jesie%C5%84+2013,+140++x+140+cm.jpg)
,+jesie%C5%84+2013,+135+x+140+cm.jpg)
Vzdušný prostor v podzemí
Výstavou Vzdušný prostor představuje mladý talentovaný sochař Jaroslav Koléšek svou tvorbu v ostravské Galerii Beseda (do 3.6.).
Návštěvníka, který se odhodlá sestoupit do suterénních prostor kavárny Beseda a projít prodejní částí galerie, uvítá u vstupu do výstavního prostoru stříbřitě se lesknoucí objekt, ze kterého člověk cítí něco technicistního, zároveň ale také něco organického, naturálního. Ve duchu kombinací technického a živočišného je pojata celá výstava.
Hned při vstupu do galerie diváka zarazí, jak je výstava, ač sestávající „jen“ ze soch, různorodá. Při zběžném přehlédnutí prostoru člověku přirozeně spočine zrak na několika jasně barevných, ale ne pestrých, plastikách razících mezi ostatními, materiálem i barvou, ponuřeji laděnými objekty. Klasické uspořádání výstavy při stěnách místnosti s jedním centrálním prvkem člověka ničím neruší a přirozeně jej navádí, aby si výstavu v klidu prošel, a zároveň mu dává prostor, aby se zastavil a o sochách popřemýšlel.
Vnímavý divák nemůže Koléškovy sochy totiž jen tak bezmyšlenkovitě přeletět pohledem a jít dál. Člověka okamžitě upoutá tušená povědomost všech zhmotněných vizí. Jakoby je už sám někde viděl, zažil je, jakoby je měl odnepaměti ve svém vědomí. Znepokojivé jsou především vztahy jednotlivých prvků, do kterých je Koléšek staví. Vždy se v jeho sochách odehrává něco divného.Torza ženských těl ovidiovským způsobem metamorfují v rozkvetlou louku, stříbřitě jaderné exploze jsou zachyceny v okamžicích, kdy zatím není zcela jasné, zda je střelmistrem spíše vegetarián s militaristickými sklony nebo vojáček na zelném trhu, ve stejném okamžiku probíhají archeologické vykopávky dávno zkamenělých motorů a neotřelým způsobem zakonzervovaných vraků éroplánů a škunerů, a na pozadí toho všeho se schyluje ke střetu mezi obrovským ozbrojeným scrotem (šourkem) a dalším podobně podivným biomechanickým tvorem-strojem.
Předcházející výčet tedy nastiňuje dva základní okruhy, kudy se Koléškova tvorba ubírá, a sice vize militaristicky postcivilizační éry a dále pak tvarový slovník v náznacích (někdy až okatě) erotický, pořád ale bezpečně balancující na hranici pornografie. Tato téměř samu sebe vylučující směsice témat je podpořena diverzitou materiálů, se kterými Koléšek pracuje. Vlastnosti zvolených materiálů a technologií využívá přesně podle svých potřeb.
Největší prostor na výstavě dostaly skleněné plastiky. I v rámci tohoto jediného média jsme svědky různých přístupů k práci s tímto materiálem. Koléšek využívá jak přesně vybroušeného, skoro až minimalistického (Placebo) nebo čistě vyfouknutého, dokonale vypnutého tvaru (Zeleninová bomba), tak nahrubo na sebe kladené, v sobě letecké katastrofy ukrývající kusy skla (Crashware).Nespokojuje se také jen s typickou čirostí skla, dle potřeby přidá více či méně barvy (Hnízdo), která dále umocňuje celkové vyznění objektů. Použití skla jako definitivního materiálu pro militaristickou ekvipáž či záznamy již výše zmíněných explozí vyvolává jednak zvláštní dojem křehkosti a pomíjivosti lidského života a lidství obecně, dále umocňuje zdání stejně křehké dokonalosti a pomíjivé vycizelovanosti armádních konfliktů (Navěky stříbrný, Zbraň). Vojenskému materiálu tímto Koléšek dodává až jakousi exponátní hodnotu nebo pomníkovou funkci.
Podobně rozličným způsobem využívá vlastnosti – materiálové i optické – polyesterových pryskyřic. Tyto mu dovolují, podobně jako sklo, ale bez katastroficko apokalyptických následků, v sobě ukrývat lecjaká tajemství (Proměna v louku). Hrubost jiných, klasičtějších materiálů většinou nějakým způsobem zjemní. Surový beton doplní drobným čůrkem čirého skla v Prameni nebo kamenné ponorky nechá projevovat svou Lásku podmořskou.
Jak Koléšek sám uvádí, je pro něj nejdůležitější, „aby tvar fungoval sám o sobě, aby v něm byla obsažena nějaká síla a energie“[1]. Pracuje tedy s primárními sochařskými zásadami, jako je například nekonečné hledání ideální kompozice, plnost tvarů a vícepohledovost sochy, nenakládá však s touto svou výbavou anachronicky. V jeho práci lze snadno vycítit jistý výhled do budoucnosti; odkazuje až tam, kde biomechanické bytosti nebudou jen výplodem fantazie spisovatelů žánru sci-fi, ale tam, kde se v laminátových krajinách budou setkávat torza lidských těl právě se svými biomechanickými potomky.
Koléškova výstava má průřezový charakter, zahrnuje sochy a objekty od roku 2000 do současnosti, může tedy vyvolávat dojem lehké přeplněnosti či roztříštěnosti. Více ji však vystihne již užité slovo různorodost, ze všech vystavených děl je však stoprocentně cítit jeden autor. Koléškova výstava nabízí nepřeberné množství podnětů vzbuzujících úvahy a dokazuje, že pomalá sochařská práce má i v dnešním chaotickém světě stále své pevné místo.
[1] David Voda, Vzdušný prostor, in: /Vzdušný/ prostor druhu JK. (kat. výst.), Galerie Beseda Ostrava, Ostrava 2011
Valerian´s future - budoucnost opavské mládeže? :)
Jeden z nejzajímavějších plakátů, které za poslední dobu oživily nudu opavských výlepových ploch, zval na koncert výjimečného hudebního uskupení Valerian˝s Future. Návštěvníky opavského klubu Mrkev mohlo v sobotu 19. března na chvíli zmást, že dlouho po avizovaném začátku akce bylo podium stále přeplněno velkým množstvím reprobeden, zesilovačů, otřískaných hasících přístrojů, pružin, částí ložisek, rour a různým dalším blíže nespecifikovaným ani nespecifikovatelným kovovým šrotem. Leč záhy na scénu nastoupila dvojice hudebníků, která dokázala, že je vše ve skutečnosti připraveno. Akustická kytara prohnaná spoustou zkreslujících efektů se nevzdala svého staromilského, skoro až suchého zvuku a nechala zaznít místy až bluesovým motivům doplněným podivnými perkusemi popsanými výše(viz onen kovový šrot). Po čtyřech víceméně improvizovaných skladbách a krátké pauze se prostor podia téměř zcela zaplnil změtí lidí a očekávaný nářez mohl začít. Krátká zvuková zkouška provázená hesly jako „... je 22:29 a hledáme trsátko...“ se se zažehnutím plamenů rychle proměnila ve zvukovou a fyzickou smršť, kdy se mezi třemi tloukacími a čtyřmi strunnými nástroji(zřejmě dvě kytary, dvě basy(pokud ovšem některý z tloukacích nástrojů také neměl struny)) v různých kombinacích a v různých počtech střídalo šest hudebníků. Nezasvěcený návštěvník koncertu si možná musel chvílí zvykat na to, že zpěv – ač byl zřejmě podložený interesantními texty - nebylo možné brát jinak než jako další cihlu v hlukových stěnách industriální stavby stržené nezkrotnou tsunami valící se vstříc dunivým explozím jaderných elektráren. Jednotlivé skladby přecházely bez zbytečných prodlev jedna ve druhou a snad jediným zdržením na jízdě šíleného výtrysku nepotlačované primitivní mužské energie byl rychle odstraněný technický problém. S počtem odehraných písní a s počtem vypitých absintů přímo úměrně rostl počet odhalených těl míhajících se po podiu a počet <|> nesoucích se éterem. Nepřímo úměrně ale klesala zpočátku nezkrotná a nezlomná energie sršící z performerů zprvu striktně určujících směr tanků řítících se pouští.
O tomto spíše fyzicky zážitkovém než posluchačském koncertě snad nelze říci, že by šlo o zábavu sofistikovanou, spíše snad syrovou, surově sající síly. Nevím jen, jestli ale bylo nutné, aby veškerá opavská alternativní a undergroundová mládež dodržovala Komenského principy ideální výuky, v tomto případě přenesené do poměru jeden muzikant – jeden posluchač.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)